Prahou tam a zpět aneb přežil jsem 8 AM.

Všichni nadávají na akce typu Salamon (žádný asfalt) a jen lidi kolem www.ladronka.cz se s tím rozhodli něco udělat.
Vymyšlená trasa přes zimu odležená v šuplíku a až první jarní paprsky ji vytáhli na světlo a k prvnímu otestování.
Jak se organizátoři přiznali, cílem bylo otestování sjízdnosti a účast chtěli spíše menší. S tím souvisela volba času – neděle v osm ráno na Florenci. A lehké to nebylo.

Dorazil jsem krátce před osmou a nikde nikdo. Za pět celá se objevil první bruslař. A v celou dorazila Ladronka s padesátiprocentním zastoupením bruslí.

Neboli (včetně mě) tři bruslaři a jedna kolařka. (Doprovod, navigátor a osoba, která měla tendence se jako jediná ztrácet).
Původní odhad ideálního stavu (dvacet bruslařů) se poněkud nenaplnil, protože nikdo další už nedorazil (jak sem později zjistil, všichni, co slibovali, že přijedou, už během noci via ICQ zbaběle vzdalo).

Po akademické čtvrthodině naplněné optimismem („přece ještě někdo musí přijít“) jsme čekání vzdali a vydali se po trase.
Z Florence první metry vedly Sokolovskou. Na kole bez problémů, bruslím ale hrubý asfalt moc nesvědčil ( a kdyby jelo více lidí, tak by organizátory utloukli). Pokus o jízdou rovnoběžnou ulicí zkazila uzavírka a větší množství stavebních strojů („Když jsem to v loni plánoval, tak to tu nebylo“).

Asfalt se po čase uklidnil a cesta ubíhala.

Odbočka do Voctářovy a první nudné stoupání na Libeňský most, který je proslaven svojí délkou. Na kilometry nic moc, ale člověk pořád jede a konce nikde. A když už si myslí, že je na konci, tak je to teprve polovina.

Dále odbočení do Jankovcovy a nedělně prázdnou silnicí k Holešovicím. Patrná snaha chovat se „jako auto“ včetně čekání na semaforech bere za své během snad několikaminutového čekání na zelenou na jinak prázdné křižovatce.

Další nudné stoupání na železniční nadjezd a první ztracení se Kateřiny i s kolem. Dohromady jsme se dali až na Štrossmayerově náměstí, kde jsme během čekání se zájmem sledovali policejní vůz, který si dával záležet, aby kroužil po nejbližším okolí a pořád se vracel kolem nás. Nicméně příslušníci nic neříkali a tak byly ignorováni.

Po chvíli a telefonátu se Katka objevila (plán trasy visel na www jen půl roku – jak by si to člověk měl pamatovat, že?) a jelo se dál k Nábřeží kapitána Jaroše.

Přes Štefánikův most (mimochodem – zaslechl jsem něco o jeho uzavírce společně s Letenským tunelem – to jen tak námět na další jízdu) kolem Kotvy a po Příkopech a Národní třídě k Národnímu divadlu. Přes most na Újezd (dost nechutná dlažba jak na silnici, tak na chodníku) a přes náměstí Kinských na Smíchov. Tam byla navržena delší trasa (kolem Carrefouru. Pro hromadnou jízdu se tahle část zřejmě nepojede) a na několikaproudé silnici (naštěstí bez aut) a opět ignorovány semafory (jo, tentokrát jsem za to mohl já :).

Pak zpět přes Anděla a most na Palackého náměstí. Na mostě proběhla krátká diskuze, zda ještě jet směrem do Nuslí, ale protože jsem po předchozím dni měl sil spíš málo, potěšilo mě rozhodnutí o návratu zpět.

Po nábřeží zpět k Národnímu divadlu a po stejné trase (Národní, Příkopy, Kotva) s odbočkou kolem Bílé Labutě zpět na Florenc, kam jsme zhruba po hodině a půl dorazili.

Tempo celé jízdy rozhodně vražedné nebylo a tak se dalo příjemně probrat spousta témat (správa konkurenčních serverů :), bruslařské zkušenosti ale i focení).

Pak už jen závěrečná výměna názorů, ubezpečení se, že až na drobné výhrady je trasa sjízdná a do budoucna použitelná, na rozdíl od brzkého vstávání.

A závěr ?

No, snad někdy příště, s oficiální podporou města a několika stovkami bruslařů.

© [TiK] Petr Knopp