Marathon Görlitz-Zgorzelec
V 8 včera večer potkávám Paříkovic na Ladronce. Povídají, že hodlají jet do Německa na maraton, tak že bych jel s nima. Jsem pro, takže uháním domů pro peníze a oblečení a nesjetá kola a ložiska. Ve 23:00 mě vyzvedávají na Lužinách, ještě musíme se psem pro razítko, aby mohl přes hranice, takže do postele se dostáváme až v 01:30. V 5:00 budíček, honem popadnout všechno, co se dá (já svůj batoh a nově obuté brusle) a hurá do auta celá squadra - já, Klára, Pařík, Zorg a pes - fenka pitbulla Jenny. Cesta ubíhá hezky až na hraniční přechod, kde zatímco poláci nás pouští v pohodě, tak němci o 10 metrů dál už mají problém - jelikož Davidovu autu jaksi chybí přední půlka nárazníku a čouhaj mu tam nějaký hadičky.
Naštěstí se rozumně domlouváme že "nur Görlitz und züruck" a Helmut nás pouští. Na místo přijíždíme po velkém bloudění 10 minut před koncem registrace. David volí maraton, já se Zorgem půlmaraton (ještě že tak). Klára volí asi nejlepší řešení - hlídání psa.
Organizátoři trochu nezvládají, takže místo aby startovali nejdřív maratonci, pak půlmaratonci a pak hendbajkeři a chodci/běžci, tak se vydávají na trasu úplně všichni, až na pěší, společně. Takže hned po pár stech metrech jsem sevřen mezi dva "vozíčkáře", kdy mi nedarují ani centimetr místa, takže musím brousit zcela nová kola a brzdit krásně rozjetý kopeček dolů - grr!
Lepší závodníci už jsou dávno v háji, tak se snažím prokličkovat aspoň k Zorgovi. Chvíli jedeme v tandemu, ale pak si začíná stěžovat, že nestihl pořádně dotáhnout brusle (já taky moc ne, fakt ten start byl dost nečekaný), takže zastavujeme u kraje vozovky a šněrujeme znova.
Mezitím projíždí všichni, co jsme doposud předjeli. Dále se jede o mnoho líp s utaženými bruslemi, chci jet za ním v tandemu, ale jeho čapí krok se nedá dodržet, aniž by mi neujížděl, takže radši jedu před něj. Jedeme dlouho spolu, dokud se jednou neohlídnu, a on už tam není .
Tak holt jedu sólo - trať je víceméně pořád do kopce s kopce a to tak že někdy i dost příkré, takže si užívám ťapání do svahu a následný krásně dlouhý sešup (kluci říkali, že 70km/h se tam jelo určitě - já bych sebe odhadl tak na 60, protože na rozdíl od nich jsem nezrychloval, ale jel schoulen v klubíčku). Na konci sešupu samozřejmě 90ti stupňová zatáčka, takže krutě přešlapuju, abych se vůbec vešel na silnici, stoupání 200 metrů, otočka (zpestřená piruetou, když jsem chtěl zamachrovat, ale jel jsem moc rychle a nezvládl "žabáka" ;-)) a zpět na ten krásně táhlý kopec. Nyní s krásným pocitem z rychlostí do toho šlapu i z kopce, takže tady si těch 70 i troufám odhadnout, na konci už je sice zatáčka širší, ale ouha! plná písku, který proti slunci nebyl vidět. Takže jedno přešlápnutí, druhé, stojná noha jde do slajdu... a ani nevím jak jsem to vybral, ale projel jsem to celkem dobře. uff! jediný moment závodu, kdy sem měl nahnáno, že se sedřu.
Po tak dlouhém klesání se ovšem zákonitě musíme dostat na výchozí bod , takže následuje dlouhý předlouhý výšlap do kopce - tady mi dost odešly záda, takže 2x fuj kopce!! Dalších několik kilometrů bez většího zpestření ubíhá nahoru dolů, při jednom z těch sjezdů mi helmut v policejním ukazuje místo doleva , že mám jet rovně z kopce, tak jsem rád, že nemusím brzdit a letím z kopce dolů. Pod kopcem mi přichází na mysl, jakto že jsou tu auta ?
Ohlédnu se a vidím, jak všichni bruslaři zatáčí doleva. Nasraně šlapu celej kopec nahoru, fuckuju slovně žlutozelenýho helmuta v maskáčích (načež jen pokrčil rameny se slovy "Na ja.") a jedu za nimi. Zorg, který mě předtím předjel v jednom ze stoupání a ke kterému jsem se právě v tom klesání blížil, je samozřejmě už v hajzlu (v cíli se dovídám, že se v té zatáčce vysekal - sedřená prdel a lýtko).
Vysílen výšlapem kilometrového kopce už spíše dojíždím, než že bych závodil. Poslední kilometry za postarším pánem na 100mm kolečkách, který mě přespurtovává v cílové rovince (on spurtoval, já neměl síly)
Dojíždím na 14. místě v čase 1:00:16 a jdu za Klárou, zeptat se, kde jsou všichni. Divím se odpovědi, že tu Zorg ještě není. Po závodě vysvitne, že ho nějaký helmut taky poslal blbě, ale to tak blbě, že si dal v podstatě půl okruhu znova, takže najel 33km místo 21km.
Organizace zaskřípala místy dost silně,ale občerstvovačky měly celkem good rozmístěné, až na 2 pod kopcem, kde jede člověk 50-70km/h a v tý rychlosti převzít kelímek s vodou se rovná menšímu zázraku.
Hodinku se dělíme o dojmy s ostatními přítomnými čechy (David dojel maraton za nějakých 1:51, první byl jakýsi Němec v čase 1:22, druhý Petr Lochman o 5 sekund později) a vyrážíme domů. Na přechodu, kde jsme ráno projeli bez problému, nás nějaký debilně arogantní polák nepouští přes hranice, kvůli tomu rozbitému předku auta. Nepomáhají argumenty (zjevné), že ráno nás jeho kolegové pustili tam, ani to, že český přechod je jen 2 km po silnici odtud. Takže si hodně zajíždíme až na česko-německý přechod ve Varnsdorfu. S mezizastávkou v České Lípě na zmrzlinu dorážíme v půl5 do prahy.
Panuje neskutečné horko, takže jedu domů, do vany...
![Logo [brusle a fotohrafie bruslaru] www.tik.cz](../../bg/logo_tik_2_02.jpg){kind=logo}
