Kroky na kolečkách

V červnu jsem změnila zaměstnání. Má práce je kreativní, příjemná, náročná. A já jsem zjistila, že své mozkové výkony potřebuju nějak kompenzovat fyzickou aktivitou.

Do původního zaměstnání jsem totiž pouze docházela, byla to rutina, která mě nijak nenutila (ani nemotivovala) používat mozek - pokud k jeho použití došlo, byla jsem velmi rychle usměrněná zpátky.

Můj mnoholetý vztah ke sportovním aktivitám by se dal charakterizovat větou "od pondělí začnu". A navíc jsem vcelku pohybový antitalent. Ještě že mi rodiče dali do vínku vysokou postavu se slovanskými tvary, aspoň mám ty kila čokolády kam odkládat a dveřmi stále projdu. A i pas mám výraznější.

Přítel mé pohybové laxnosti příliš nerozumí a již mnoho měsíců se snaží mě nalákat i na jiný pohyb než je sex či občasná procházka. A vzhledem k tomu, že je vášnivý inlajnista, jeho lákání se ubíralo převážně tímto směrem. Odolávala jsem a odolávala, ale nakonec bylo tak, jak chtěl (nic neobvyklého, to je u nás na denním pořádku, ale pokud to bude stejně prima, jako všechno předtím, hm, hm) a já jsem si ve skateparku na Letné koupila Eclipse od K2. A chrániče na kolena (chci ještě chrániče na dlaně, ale mou velikost neměli, tak časem). I když nejraději bych nějaký chránič typu "balón kolem celého těla".

Těšila jsem se na bruslení ve Stromovce, zdála se mi na fitness jízdu v Praze nejlepší, ale dopadlo to jak dopadlo a mé okolečkované krůčky směřovaly na Letnou.

Včera jsem tedy stála po třetí ve svém životě na kolečkových bruslích. Také to tak vypadalo. Stále jsem měla pocit, že padám dozadu, nicméně mé obavy, že skončím na sedacím svalu, se nevyplnily (zatím). Brusle mi jedou strašně rychle, neumím brzdit, při zatáčení nutně potřebuju spoustu prostoru, ve kterém se k mé velké nelibosti většinou vyskytují psi, děti, bruslaři (zatím mi naštěstí všichni úspěšně uhýbají - je to koneckonců pro jejich dobro, zejména fyzické).

Zjistila jsem zajímavou věc: čím víc se soustředím na jízdu, tím méně se mi daří. Ale jsem si až moc vědoma svého neumění jízdy na bruslích, a protože jsem zvyklá řešit problémy hlavou, myslím na rady svého přítele (první lekce: nohy u sebe, jednu trochu dopředu, odrážet se do stran, v úhlu 45 stupňů - teorie mi šla vždycky dobře), soustředím se a je to začarovaný kruh. A ještě ke všemu se docela bojím, že spadnu. I když je mi jasné, že se tomu nevyhnu - ono by to bylo asi i dobré, jinak se toho moc nenaučím. Radostná vyhlídka pro budoucí lekce.

Lentilka

© [TiK] Petr Knopp